Až budeme staří

Až budeme staří duše moje oba a naše láska

až se zase změní jen v přátelství duše tiché znění.

Co bude nám pak všechna dnešní zloba?

Vše, co ted žijem v hořkosti a bolu

už do pohádky staré bude splývat,

a my jen někdy vzpomenem si spolu

se budeme jen tiše pousmívat.

Ty v bílém čepci nepřestanouc plésti,

já ne již básník, jenom čtenář snivý jenž

v lenošce své bude zimomřivý dívat se,

kterak v kamnech vzplálo klestí.

A v knihách dnešních budem čítat

asi jež nebude už z mladých

nikdo chápat a vzdychat spolu:

Ach ty krásné časy!

co venku rudý vadnout bude západ.