Kdysi

Nakonci u cesty vesnické chaloupky

tam jsme si pohlédli svých očí do hloubky.

Lány se vlnily, vonělo seno z luk,

my ruku v ruce šli a srdce jeden tluk.

Vázl krok nesmělý v mechovém sametu,

kde tušil z pohádky lásky říš zakletou.

Obloha vykvetla, pomněnky blankytné

do nichž se sluníčko motýlem zachytne.

A konec písničky? Umřelo, umřelo

co v máji života ve duši kypělo.