Spící

Má láska spí!

Kéž může mít sen její věčný a hluboký klid.

Bezedně, lehce v její klid.

Ať hluboký kde starý les, jí otevře se klenba kdes

ta klenba často jež otevřela jak perutě dveří svých křídla stmělá

v triumfu zbraní panoplií jež při pohřbu rod starý kryjí.

Tam pustou hrobku v úděl vem!

po jejichž dveřích kamenem házela's často v dětství svém,

tu hrobku s branou zvučící vzdechem již nevzdechne

více echem, jimž v bázni třásla se dítě hříchu,

ba mrtví to tam vzdychají v tichu.