Tři panny za světlé noci

Tři panny za světlé noci blouznily na terase,

když z květů šla vůně k moři.

A cypřiše tmu svou vrhaly v sněžný mramor sloupů,

šept noci fontána lkavou přerušovala písní

a dužnaté kaktusů listy

stín metaly v trávu.

Ta jedna ve vlasech měla péra bělavé rajky,

v své ruce loutnu, tančivě dotýkala

se trav a zrosené země, zdá se, nemilujíc

tragickou láskou;

ta druhá v zápěstí gemmy s posvátným zaříkáním

milence, pohřbeného za rozpuku jara

na krvavém poli Hackeldamy,

všem hlasům noci naslouchala.

Ta třetí s očima náhlým kouzlem uhaslýma,

jak odplul vždy milenec její před západem slunce

po vlnách stříbrných a po zelených řasách,

po dlouhých stínech, táhnoucích z protějších břehů,

svých družek bez konce se vyptávala

o slibech srdcí, o věrnosti mužů

a o smutcích svojí lásky.