Z dětství

Dnes v starých listech byl jsem zahrabán

když jeden náhle do ruky mi pad,

na němž mne cifra roku stará zarazila;

tak dávno bylo to, tak dávno již.

Veliké, malé, hladké, vypouklé

to písmo bylo a v něm kaněk dost;

„Můj milý Frici! Stromy holé jsou.

Na loupežníky již ni na vojáky

si nehrajeme. Turek zlomál nohu,

a tetu Hanku bolí stále zuby.

Náš papá šel kams na koroptví hony.

Víc nevím. Mám se dobře však.

Piš brzy a bud hodně zdráv!

Sigmund tvůj bratranec a druh..."

, Jsou stromy holé již." Smutek těcho slov

mne nutil složit tiše listy,

vzít klobouk a rukavice, kabát,

hůl a ven mne nutil, ven do mojí pláně.