Polednice

U lavice dítě stálo,

z plna hrdla křičelo.

„Bodejž jsi jen trochu málo,

ty cikáně, mlčelo!

Poledne v tom okamžení,

táta přijde z roboty:

a mně hasne u vaření

pro tebe, ty zlobo, ty!

Mlč, hle husar a kočárek -

hrej si - tu máš kohouta!“ -

Než kohout, vůz i husárek

bouch, bác! letí do kouta.

A zas do hrozného křiku -

„I bodejž tě sršeň sám! -

že na tebe, nezvedníku,

Polednici zavolám!

Pojď si proň, ty Polednice,

pojď, vem si ho, zlostníka!“

A hle, tu kdos u světnice

dvéře zlehka odmyká.

Malá, hnědá, tváři divé

pod plachetkou osoba;

o berličce, hnáty křivé,

hlas - vichřice podoba!

„Dej sem dítě!“ - „Kriste Pane,

odpusť hříchy hříšnici!“

Div že smrt jí neovane,

ejhle tuť - Polednici!

Ke stolu se plíží tiše

Polednice jako stín:

matka hrůzou sotva dýše,

dítě chopíc na svůj klín.

A vinouc je, zpět pohlíží -

běda, běda dítěti!

Polednice blíž se plíží,

blíž - a již je v zápětí.

Již vztahuje po něm ruku -

matka tisknouc ramena:

„Pro Kristovu drahou muku!“

klesá smyslů zbavena.

Tu slyš: jedna - druhá - třetí -

poledne zvon udeří;

klika cvakla, dvéře letí -

táta vchází do dveří.

Ve mdlobách tu matka leží,

k ňadrám dítě přimknuté;

matku vzkřísil ještě stěží,

avšak dítě - zalknuté.