Matičce

Proto mně draha tak

milá má matička,

že je tak malička,

že je tak chudička.

A kdyby byla snad

chudší než oblázek,

přede bych ji v srdci svém

choval co obrázek.

A kdyby byla snad

svázána v uzlíčku,

předc bych ji miloval

tu drahou matičku.

Ze všeho jediná

zbyla's mně, matičko,

vychladlé zemi jak

podzimní sluníčko.

Podzimní sluníčko

neslní, nepálí,

předce se zatřesem,

když se nám zakalí.

Dí matka: „Ty prý písničky

tak často na mne skládáš,

to není hezké, tím mne jen

do lidských úst zas vkládáš."

Ty nevíš, drahá matičko,

co se mým písním dívá:

k nim nikdo nápěv neskládá

a nikdo je nezpívá.

Písnička, při níž pláčeme,

je jiným lidem něma,

a kdybych složil tisíc jich —

vždyť mluví jen k nám dvěma!

V sobě jen a mlčky nesu,

nechť zakusím čehokoli,

zamlčím i matce drahé,

co mne těší, co mne bolí.

Jak to přijde, matičko má,

že přec všechno uhodnete —

když mně srdce v těle plesá,

zrak že jasně pozvednete?

Jak to přijde, matičko má,

že tak všechno uhodnete, —

když mně srdce v těle pláče,

že si v koutek zasednete?

Má matka někdy čítává

ve starém planetáři:

„Brzy a náhle dokonáš!"

s prorockou káže tváří.

A denně za mne říkává

svůj růženec klokočí

a hořké řinou slzy se

z těch starých věrných očí.

Znáš, matko drahá, překrásnou tu báji

o zlatém slunci a o matce jeho,

jež každé noci na klíně svém sešlém

kolíbá ve sen syna zemdleného?

Vždyť chuďas dost a dost se naputuje,

vždyť po dny celé světem bloudit musí,

dost šedých chmur a hradů, mračen tmavých,

ba skoro tolik, co zde člověk zkusí.

Co kmet si lehne a co jinoch vstane

a s novou silou po novém plá nebi,

o matko, matko! vždyťs jak anděl dobra —

mám toho jak to slunko zapotřebí!

Nic nemáš víc, vše dala's mně,

co bůh v Tvé ruce skládal,

a předce bych já nevděčník

vždy víc a více žádal!

Dej ještě bílé vlasy své

na rubáš svému synu,

by ještě v hrobě spočíval

jako by ve Tvém klínu!

Už přišel, matičko, Tvůj zimní čas,

Tvé ruce jsou jak stromu větve v jíní,

jak mrazu vzdech je stříbrný kdys hlas,

a co kdy jarého, je stuhlé nyní.

Nuž vezmi vlasy mé a utkej šat,

snad zahřeje, co dávno uvadlo,

snad zahřeje ta chladná prsa Tvoje; —

na roucho to co šperk a spínadlo

dám mladobujné teplé srdce svoje.

Neslyšel jsem Tě zazpívat,

myslím, že už přes tři leta,

což je i po marianských,

což je po všem zpěvu veta?

„Moji smyslové jsou, synu,

dřímotou už obetkáni;

večerní jsem odzpívala —

a teď čekám na klekání."

Zakoupila's místo,

otcova kde hlava

na sedmé již léto

věčný sen vyspává.

Hrob ten otcův, matčin,

mým též hrobem bude,

povedeme spolu

hospodářství ehudé.

Malý domek z hlíny,

vlhké čtyry stěny,

v něm však lásky, že jí

v šírém světě není.

Dozpěv.