Chorý Podzim

Podzime chorý, nejdražší, skončíš poů,

až uragán začne vát ti zas do růží.

A až do sadů

tvých napadne sníh.

Podzime můj,

bohat zmiráš a vločky bílé

plodý tě zdobí.

Z hlubin

nebských krahujci

shlížejí na vodníky a rusalky rusé,

kterým je navždy bez lásky žít.

Z dáli říje hlas zvučí,

teskné troubení.

Jak jsem, podzime, rád, když mi tvé hlasy zní,

ovoce když na zem padá

a vítr když v slzách podzimu

ze zahrad listí hnané oplakává.

Povadlou líci,

nádraží

spící,

žítí

prchající.