Rozmarýna

Když jsem šel přes dubový les,

přepadla mne dřímota;

a do rána mně za hlavou

rozmarýna vykvetla.

Pořezal jsem všechny pruty

rozmarýny zelené,

pustil jsem ji po vodičce,

po vodičce studené.

Která panna lovit bude

rozmarýnu zelenou,

ta mou nejmilejší bude

za vodičkou studenou.

Šyl panenky ráno k řece,

do věder nabíraly,

vtom ty pruty rozmarýny

k samé lávce plavaly.

Ta mlynářovic Anička

po prutech se nahnula

a nešťastná holubička

do vodičky spadnula.

Zvoní, zvoní troje hrany,

co to asi znamená?

Povězte mi, vy ptáčkové,

snad to není má milá?

Tvou milou, tvé potěšení

do rakve ti skládají,

čtyři muži v černém rouše

do hrobu ji dávají.

Ach, můj Bože nejmilejší,

tys mi vzal mou nevěstu!

Povězte mi, vy ptáčkové,

k jejímu hrobu cestu.

Za vrchem tam v kostelíčku

zpívají v kůru kněží,

pět kroků za kostelíčkem

v hrobě tvá milá leží.

Tam já půjdu, plakat budu,

na ten tmavý hrob sednu,

a pro tebe, má panenko,

těžké hoře ponesu.

Těžké já ponesu hoře,

až mne smrt vysvobodí

a věneček z rozmarýny

na můj příkrov položí.