Třetí dějství

Palouk na pokraji jezera jako prve.

Chýlí se k večeru, obloha je pod mrakem.

RUSALKA

(sedí na břehu jezera, bílá a bledá;

vlasy jí zpopelavěly, oči pohasly)

Necitelná vodní moci,

kážeš mi zas v hlubinu –

proč v tvém chladu bez pomoci

nezhynu, ach, nezhynu?

Mladosti své pozbavena,

bez radosti sester svých,

pro svou lásku odsouzena

zmizím v proudech studených.

Ztrativši svůj půvab sladký,

miláčkem svým prokleta,

marně toužím k sestrám zpátky,

marně toužím do světa.

Kde jste, kouzla letních nocí

nad kalichy leknínů?

Proč v tom chladu bez pomoci

nezhynu, ach, nezhynu?

JEŽIBABA

přichází z lesa:

I vida, už ses navrátila?

No tos tam dlouho nepobyla!

A jak máš smutné tvářičky,

a jak tu truchlíš o samotě!

Což, nechutnaly hubičky

a lidské lože nehřálo tě?

RUSALKA:

Ach běda, běda, tetko rozmilá,

vše zradilo mě, vše jsem ztratila!

JEŽIBABA:

Krátké bylo milování,

dlouhé bude naříkání,

po hubičkách mužských úst

nekonečný, věčný půst!

Člověk je člověk, živlů vyvrhel,

z kořenů země dávno vyvrácen –

běda, kdo jeho lásku poznat chtěl,

jeho kdo zradou je teď zatracen!

RUSALKA:

Tetko má moudrá, tetko, rci,

není mi, není pomoci?

JEŽIBABA:

Miláček tě zavrh´, přestal tě mít rád –

a teď Ježibaba má zas pomáhat?

Po záletech světských, dcerko rozmilá,

bys teď k sestrám ráda se zas vrátila?

Inu, mám já radu, dobrou radu mám,

ale poslechneš-li, ví to rarach sám!

Lidskou krví musíš smýti

živlů prokletí

za lásku, již chtělas míti

v lidském objetí.

Budeš zas, čím bylas prve,

než tě zklamal svět –

ale horkem lidské krve

lze jen ozdravět.

Opustí tě všechna muka,

šťastna budeš hned,

zahubí-li tvoje ruka

toho, jenž tě sved´!

RUSALKA

zděšena:

Ó, Ježibabo, běda, co to chceš?

JEŽIBABA

vytáhne ze zánadří nůž a vtiskne ji rusalce:

Ten vezmi nůž a slib, že poslechneš!

RUSALKA

zahodí nůž do jezera:

Jde z tebe hrůza; nech mne, nech!

Chci věčně trpět v úzkostech,

chci věčně cítit kletbu svou,

svou celou lásku zhrzenou,

svou beznaděj chci všechnu zřít –

však on, on musí spasen být!

JEŽIBABA

se rozchechtá:

V lidský život potměšilý

touha tvá tě vábila –

a teď nemáš tolik síly,

lidskou krev bys prolila?

Člověk je člověkem teprve,

v cizí krev ruku když stopil,

vášní když zbrocen až do krve

bližního krví se opil.

A ty žes chtěla člověkem být,

člověka vášní omámit?

Prázdná ty vodní bublinečko,

měsíčná bledá zahalečko,

jdi, trp a trp si z věků do věků

a zeschni touhou po svém člověku!

Odbelhá se do chalupy.

RUSALKA:

Vyrvánou životu

v hlubokou samotu,

volá mě, volá říše má;

miláčku, vím to, vím,

budu tvým prokletím –

běda nám, běda oběma!

Ponoří se do jezera.

RUSALKY

pod vodou:

Odešla jsi do světa,

uprchla jsi našim hrám,

sestřičko ty prokletá,

nesestupuj k nám!

V naše tance nesmí sem,

koho člověk objal již –

rozprchnem se, rozprchnem,

jak se přiblížíš!

Z tvého smutku vane strach

v radostný náš hravý rej –

s bludičkami v bažinách

za nocí si hrej!

Lákej lidi svitem svým,

na rozcestích těkej teď,

světýlkem svým modravým

do hrobu jim svěť!

Na hrobech a rozcestích

jiných sester najdeš rej,

v reje vodních sester svých

už se nevracej!

Ticho. Na západě rudnou červánky.

HAJNÝ

přivádí kuchtíka:

Že se bojíš? Třesky plesky,

však tu jiní bývávali!

Zaklepej a pověz hezky,

co ti doma přikázali:

princ že nosí těžkou dumu,

že se poplet´ na rozumu,

jakás pekla stvůra klatá,

že k vám přišla do hradu,

a že prosí stará Háta

Ježibabu o radu!

KUCHTÍK

se vzpouzí:

Mně už chromne noha,

vlčí mlhu mám –

pro živého Boha,

strýčku, jdi tam sám!

HAJNÝ:

Kolikrát jsem tudy šel,

temno leckdy bývalo již –

tys mi čistý strašpytel,

že se staré babky bojíš!

KUCHTÍK:

Ondy, když jsi u nás byl,

sáms mě, strýčku, postrašil,

nediv se teď, milý brachu,

že mám v lese plno strachu!

HAJNÝ:

Řeči sem, řeči tam,

to tak někdy přidávám!

Ale teď honem hleď

vyzvěděti odpověď,

vzmuž se, hej, zaklepej,

na radu se babky ptej!

KUCHTÍK:

Já bych jistě breptal,

jakou úzkost mám –

abys tedy zeptal

se jí na to sám!

HAJNÝ:

Styděl bych se, styděl,

já být otcem tvým!

Ale abys viděl,

že se nebojím:

Ježibabo, hola, hola!

JEŽIBABA

výjde z chalupy:

Kdo to hlučí? Kdo to volá?

Kuchtík se skrývá za hajného.

HAJNÝ:

Stará Háta k tobě posílá,

abys, Ježibabo, radila!

JEŽIBABA:

Za tu radu, za rozumu špetku,

tohle vyžle posílá mi k snědku?

Sáhne na kuchtíka.

Jen co vykrmí se, chudinka,

bude z něho křehká pečínka!

KUCHTÍK

se zoufale brání:

Honem, honem, z prokletých těch míst!

Strýčku, strýčku, ona mě chce sníst!

JEŽIBABA

se chechtá:

I ty malý zmetku,

hloupé stvoření,

to bych měla k snědku,

čistou pečeni!

Pro peklo ať roste prokletý rod váš –

a teď pověz honem, co mi říci máš!

KUCHTÍK

s úzkostí:

Náš princ těžce stůně, převelice –

uhranula jeho srdce jakás kouzelnice!

Přived´ si ji na hrad, vše jí dal,

jako vlastní život vám ji miloval.

Jeho ženou byla by se stala,

ale krásná kouzelnice svatby nedočkala.

Prince když už zmátla docela,

nevěrná ta kouzelnice zmizela.

Celý hrad je kouzlem zmámen podnes –

ďábel sám tu kouzelnici do pekla si odnes´!

VODNÍK

se vynoří rázem z jezera:

Kdo že ji odnes´? Koho že zradila?

Hanebné plémě, jež vás sem posílá,

tvorové bídní, prolhaná havěti –

on sám ji zradil, uvrh´ ji v prokletí!

HAJNÝ

na útěku:

Hastrman! Hastrman!

KUCHTÍK

za ním:

Strýčku! Strýčku! Proboha, strýčku!

Utekli.

VODNÍK

příšerným hlasem:

Pomstím se, pomstím, kam říš má dosahá!

JEŽIBABA

belhajíc zpátky do chalupy:

Hahaha! Hahaha! Hahaha!

Zatím zhasly červánky na západě,

setmělo se, a záhy výjde měsíc.

Na palouku se sbíhají lesní žínky.

LESNÍ ŽÍNKA

tančíc:

Mám, mám, zlaté vlásky mám,

svatojánské mušky slétají se k nim,

ruka moje bílá vlásky rozpustila,

měsíček je češe svitem stříbrným.

JINÁ ŽÍNKA

tančíc:

Mám, mám, bílé nožky mám,

proběhla jsem palouk celičký,

proběhla jsem bosa, umyla je rosa,

měsíček je obul v zlaté střevíčky.

TŘETÍ ŽÍNKA

tančíc:

Mám, mám, krásné tílko mám,

na palouku v noci svítí jeho vděk.

Kudy běžím všudy, moje bílé údy

do stříbra a zlata šatí měsíček.

LESNÍ ŽÍNKY

navzájem:

Dokola, sestřičky, dokola,

v lehounký noční vánek,

za chvíli z rákosí zavolá

zelený hastrmánek.

Vidouce vodníka:

Už tu je, už tu je,

už si sítě zpravuje,

Hastrmánku, hejahej,

honem si nás nachytej!

Kterou chytíš, mužíčku,

dá ti pěknou hubičku!

Ale žena, hahaha,

za uši ti vytahá!

VODNÍK

smutně:

Nelaškujte plaše,

děti moje zlatovlasé,

rodná voda naše

lidským rmutem zkalila se.

LESNÍ ŽÍNKY

stanou:

Cože nám ruší veselý rej?

Povídej, mužíčku, povídej!

VODNÍK:

Hluboko na dně sténá

sestrami zavržená

ubohá rusalka bledá!

Běda! Ó běda! Ó běda!

Ponoří se do jezera.

LESNÍ ŽÍNKA:

Cítím slzu ve zraku,

chlad mne náhle ovál!

Měsíc zajde v mraky.

JINÁ ŽÍNKA:

Do šedivých oblaků

měsíček se schoval!

TŘETÍ ŽÍNKA:

Tma se tiskne v skráně mé –

sestry, sestry, prchněme!

Rozprchnou se.

PRINC

vyběhne pomaten z lesa:

Bílá moje lani! Bílá moje lani!

Pohádko! Němý přelude!

Mému naříkání, spěchu bez ustání

konec už nikdy nebude?

Ode dne ke dni touhou štván

hledám tě v lesích udýchán,

noc-li se blíží, tuším tě v ní,

chytám tě v mlze měsíční,

hledám tě širé po zemi —

pohádko, pohádko, vrať se mi!

Stane.

Tady to bylo! Mluvte, němé lesy!

Vidino sladká, milenko má, kde jsi?

Při všem, co v mrtvém srdci mám,

nebe i zemi zaklínám,

zaklínám Boha i běsy –

ozvi se, ozvi se, kde jsi!

Měsíc výjde z mraků.

RUSALKA

se zjeví v měsíčním svitu nad jezerem:

Miláčku, znáš mne, znáš?

Miláčku, ještě vzpomínáš?

PRINC

užasne:

Mrtva-lis dávno, znič mne vráz,

živa-lis ještě, spas mě, spas!

RUSALKA:

Živa ni mrtva, žena ni víla,

prokleta bloudím mátohou!

Marně jsem chvíli v loktech tvých snila

lásku svou, lásku ubohou,

milenkou tvojí kdysi jsem byla –

ale teď jsem jen smrtí tvou!

PRINC:

Bez tebe nelze nikde žít,

můžeš mi, můžeš odpustit?

RUSALKA:

Proč volal jsi mě v náruč svou,

proč ústa tvoje lhala?

Teď měsíční jsem vidinou,

v tvá muka neskonalá.

Teď tebe šálím v nočních tmách,

je zneuctěn můj klín,

a s bludičkami na vodách

tě svedu do hlubin.

Tys hledal vášeň, vím to, vím,

jíž já jsem neměla,

a teď-li tebe políbím,

jsi ztracen docela.

Princ se k ní potácí.

PRINC:

Nechci se vrátit v světa rej,

líbej mne, líbej, mír mi přej,

do smrti třeba mě ulíbej!

RUSALKA:

A tys mi tolik, tolik dal,

proč jsi mě, hochu můj, oklamal?

PRINC:

Všechno chci, všechno ti zas dát,

líbej mě, líbej tisíckrát!

RUSALKA

rozpíná náručí:

Zda to víš, hochu, zda to víš,

z loktů mých že se nevrátíš,

zkázou to v loktech mých zaplatíš?

PRINC

vrhne se v její náručí:

Nechci se vrátit, zemru rád,

nemyslím, nemyslím na návrat!

RUSALKA

jej obejme a líbá:

Láska má zmrazí všechen cit,

musím tě v lednou náruč vzít,

musím tě, musím zahubit!

PRINC:

Polibky tvoje hřích můj posvětí!

Umírám šťasten ve tvém objetí!

Zemře.

VODNÍK

hluboko pod vodou:

Nadarmo v loktech zemře ti,

marny jsou všechny oběti,

ubohá rusalko bledá!

Běda! Ó běda! Ó, běda!

RUSALKA

políbí naposled mrtvého prince:

Za tvou lásku, za tu krásu tvou,

za tvou lidskou vášeň nestálou,

za všechno, čím klet jest osud můj,

lidská duše, Bůh tě pomiluj!

Ponoří se do jezera.