Elegie

Co sbylo z nich, z let veselí a pitek,

co zbylo víc než v srdci kalný zbytek?

Jak víno však, ten mnoholetý trud,

čím starší je, tím silnější má chuť.

Jdu stínům vstříc... Burácející moře mých přístích dnů

žal valí jen a hoře...

A přece ne, já nechci zemříti, chci myslit, žít,

chci zuby se vříti a doufati, že v proudu,

jenž mi nese zla, bědy, bol i radost, zakmitne se,

že rytmem slov se ještě opiji,

nad smyšlenkou že slzy proliji,

že padne snad v ten západ můj,

v zem rodnou i lásky zář,

lásky zář jak úsměv na rozchodnou.