Balada letní
B. Martinů
Juchej!
Jako ke čtverylce seřazeny stojí břízky, bílé panny na hrázi.
Zpito letním podvečerem, děvče se tam
letním šerem se svým hochem prochází.
U hluboké tůně usedli, do očí si spolu pohlédli,
červánků lásky v nich růžové mlhy zahlédli.
Svatojánská muška do vlasů ji zalétla,
její tváře náhle jako růže rozkvetla:
„Miluj mne, líbej mne, až ztratím dech,
rty tvoje na mých ted ležeti nech! ”
Vášnivě zašeptla. On líbal, líbal…
Však po čase, jak už to bývá,
o lásce jinému děvčeti zpívá:
”Tralala, tralala, tralala.
Chci, by se duše má ohřála, chci žhavé tělo tvé v náručí mít,
dřive než ranní se rozbřeskne svit. Tralala! Tralala! ”
Běda!
Jako kdyby k pohřbu seřazeny stojí břízy, bílé panny na hrázi.
Tichým smutným lesním šerem lká tam
děvče pod večerem, že až v srdci zamrazí.
U hluboké tůně temný stín, na leknínech závoj nevěstin.
Vzduch se ted rozechvěl tajemnou hudbou vodních třtin.
Svatojánské mušky do vlasů mu zalétly,
ale květem bílým jeho tváře rozkvetly.
Pod lesem sýčka ted ozval se smích.
”Zrazená! Odpust' mi zrady mé hřích! ”
rty jeho zašeptly. Skočil.
Tot' prostě a tak už to bývá
dábel si o lásce písničku zpívá:
“Tralala, tralala, tralala, to se zas má zloba
zasmála, chci vaše těla v své náruči mít,
dříve než ranní se rozbřeskne svit.
Tralala, tralala."