Koljas

Na vysoké skále

sama sedí matka Koljova,

se slunečkem vádu vede,

vádu vede s jasným měsíčkem:

Slunce moje, zlaté slunce,

poutníčku můj na nebi,

nevidělos někde Kolja,

mého Kolja z Vytyny?

Tvého Kolja,

toho chytli a budou ho věšeti.

Tisíc Turků před ním kráčí,

tisíc Turků pozadu,

dva tisíce s každě strany

a tvůj Koljas vprostrředku,

a byl bledý jako citron,

jako zvadlé jablíčko.

K Ali pašeti ho vedli,

dostavili k rašeti.

Zdaleka ho pozdravuje

a pak zblízka povídá:

Bůh tě pozdrav, Ali paše!

Bud' mi vítán, Koljo můj!

A hned obrátil se k sluhům,

tak to sluhům poručil:

Vařte kávu Koliovi

a čibuk mu zapalte,

přineste mu tamburinu,

by nám píseň zazpíval,

kolik Turků, bulukbašat,

kolik Turků na tom světě zavraždil.

Kolias mu odpověděl, takto pravil pašeti:

Zavraždil jsem tisíc Turků,

bulukbašat osmero, a tys přece po tu

dobu rukám mojim vyváznul.

Tu hned meče uchopil se,

rázem jemu hlavu st'al.