Ty se ptáš, proč moje zpěvy

Ty se ptáš, proč moje zpěvy

Bouří zvukem zoufalým?

Proč tak teskně, proč tak divě,

Jako řeka ouskalím?

Neptej se mne, družko milá,

Upřímnou tou řečí svou,

Nesmím Ti to pověděti,

Jaké trýzně srdce rvou.

Ani lásky, ani slávy

Věnce dávno strhané,

Ani říší pranebeských

Krásy časem zmítané:

Ani štěstí uvadlého

Omešené svaliny,

Ani cizí vůkol zjevy,

A ty světa pustiny:

Ani vztek a rozruch vášní

V neukojném bouření

Nebudí těch mojich zpěvův

Divoteskné proudění.

Avšak jeden bol tak mocný,

Že duch můj jím zvrácen jest,

Uzírá mi žití kořen,

Že nemůže bujně kvésť!

A ten bol, jenž bez ustání

Vrývá v srdce velkou strasť,

Jenž ty divé písné budí:

Ten bol mocný je má... vlast.