Róže

Dvořák, Antonín

Ach, ty róže, krásná róže,

čemu si raně rozkvetla,

rozkvétavši pomrzla,

pomrzavši usvědla,

usvěděvši opadla?

Večer seděch, dlúho seděch

do kuropĕnie seděch,

nic doždati nemóžech.

Všě dřiezhy, lúčky sežech.

Usnuch, snieše mi sě ve sně,

jako by mně nebošce

na pravéj ruce s prsta

svlekl sě zlatý prstének,

smekl sě drahý kamének.

Kamének nenadjidech,

z militka sě nedoždech.