Jednání I. Prolog
J. Suk
Jednání prvé a proměna druhého na štítech Tater,
jednání druhé v zahradě krále Stojmíra, jednání
třetí s proměnou a čtvrté v Maguře.
Jsem pohádka. Kdo za mnou půjde, povedu jej
do modrých krajů báje. Zde s těchto olbřímých štítů
po starých cestách, mechem porostlých a
listím dávných jesení zavátých, sestoupím dolů,
tam v slunné nivy slovenského lidu.
Znám tůně jeho duše,
a pradávné jeho sny v mém nitru žijou.
Vždyť stála jsem u jeho kolébky!
Závojem čarným obestírám děje
věků zapadlých do mlžin paměti.
Pod třpytem jeho řas však ty dávné lidské touhy
křídla svoje rozpínají a lidská něha plá zpod jeho záhybů
a lidské slzy tekou lesklou jeho tkaninou a vroucí,
věčně lidská srdce bijou, tu vášnivě,
tu snivě pod krytem jeho volně vlajícím...
Vzhůru!... Po starých cestách hučícími lesy,
kol mořských ok vás v tichou Slovač povedu.
Mým závojem ji uvidíte, rodnou sestru
arijského toho lidu, jenž pije z Gangy.
Ta Slovač, kterou uvidíte, turanské jařmo ještě nenese,
ta nezná ještě žal, jenž nyní let už tisíc
proráží nebesa tak bez proměny,
jak věčné její hory v blankyt strmí.
Barnavé mračno těžkých osudů stín
ještě nevrhá na slunné stráně,
kde tráva větrem vlní se
a jasné vody tryskají. Lid volný žije
ještě v horách volných.
Však nesvár přec už svoji zhoubu koná. Dvě knížata
se v záští potýkali, než zrozen Radúz byl a Mahulena,
o jejichž strastech vám dnes povím vše...
Jsem pohádka a rodná sestra oněch,
jež Ganga kojila,
i těch, co na iránské vysočině snily,
kde nejjasnější hvězdy hoří,
i těch, co v skandinávských divočinách
půlnoční rudé slunce znaly,
i těch, co v řeckých hájích vedle dávných moří
v bílých chrámech z mramoru jak vlaštovice hnízdily,
i posléz těch, co v mračných doubravách,
kde druidi bledou lunu ctili,
kol šedých menhirů své reje křepčily...
Jsem pohádka... Dým mystický se nese přede mnou,
a za mnou duje vítr pravěký... Kdo za mnou chodí,
vidí dávné sudic předivo...
Co dnes však uzří, to prosté je jako srdce mého lidu,
je prosté, jako jeho tiché chatky
pod zelenými grúněmi. Je chatka mého lidu prostá, věru —
však zlatý věnec tam leží pod prahem:
čar je to jeho vroucí básnivosti!...