Melodram

(Nyola udeří strom)

Mahulena

(v stromě):

Ach! …

Hosté:

Ó, úžas! Lidský hlas z topolu ozval se!

Radúz:

Vzdech... Jaký to vzdech… Mou prošel útrobou!...

Mahulena

(dřímavě a slabě):

Ó, bij, bij... Ale srdce neraň moje…

to krvácí i bez tvých ran!

Nyola

(pustí sekyru):

Mne jímá strach a lítost mimoděk...

Ó, běda mně! Teď tryská z kamene krev,

co znamená to, bledá luno, mluv, tam na nebi…

Ty mnoho víš... my lidé bloudíme...

Radúz:

Můj strom, posvátný topol můj, má útěcha!

(Objímá ho)

Krev z tebe tryskla?

Na mé čelo roň ji a propal je,

ať zhynu žalem tím!

Matko, teď krev na hlavu moji dopadla...

Co to? Náhlý jas je ve mně.

Duše jásá mi... co to?

Mahulena

(hlasem silnějším):

Můj Radúze, můj sladký Radúze!

Má krev tě zhojila…

Ta tam je kletba! Radúze!

Radúz

(vykřikne velice):

Mahuleno! Teď to jméno mám

a s jménem tím má paměť vrací se!

(Strom se rozpůlí a Mahulena stojí před Radúzem)

Všichni:

Ó, úžas! Úžas! Div!

Mahulena:

Co děje se? Kde jsem... To Radúz můj!

Už vím, už vím!

Je láska silnější než všechna nenávist

a milování kletby mocnější!

Ty tenkrát uhodls to, Radúze, na štítu hor!

Nyola:

Kdo je ta dívka luzná podivně

a obestřená jako čarem snů?

Radúz:

Toť ona, jež mi v Tatrách pouta sňala

a k tobě, matko, mne vedla zpět...

Ó, vše ti povím, budeš plakat, plakat!

Žehnej ji! Hleď na ni, na mou holubici bílou!...

Mahuleno... Ty bledneš strašlivě!

Mahulena:

Krvácím...

(Omdlévá)

Radúz:

Krev na tvém rouše, na rameně...

Nyola:

Běda! To ruka moje spáchala! Já zabila ji?

Radúz:

Mahuleno! Mahuleno! Oči otvírá!

A úsměv její září!

Mahulena:

Ten hlas mě volá zpět v to blahé, sladké žití!

Rána moje není hluboká, jak moje radost...

Jak teď bych mohla zemřít, když jsem tvá?

Nyola:

Ty odpouštíš? Radúze, za mě pros!

Mahulena

(klekne):

Ó matko mého Radúze, ty velebná!

Mně matka moje klnula, že jsem jej milovala,

ty tedy žehnej mi!

Nyola

(objímá ji):

Ty krotká holubice!

Radúz:

Pojď, matko, v dům! Ať odpočine Mahulena!

Nyola:

Jsem znalá mnohých léků a rána její brzy zacelí se!

Radúz:

Mahuleno, podepři se o mne—

Nyola:

Ne, o mne raději! Polož hlavu na mé srdce!

Radúz:

O lásku tvoji s matkou budem zápolit!

Mahulena:

Matko! Radúze! Což je tak velké štěstí možné!

(Odchází podepírajíc se o oba k zámku.

Radovid v pohnutí hledí za nimi)

Radovid:

Ó, budou pozdní ještě pokolení se vyprávět

o věrném jejich milování!

Toť jako v pohádce, jak šťastni jsou Radúz a Mahulena! …

Opona