Mé srdce krvavý je květ
J. Suk
Mahulena:
Mé srdce krvavý je květ.
Co bolí mě, co bolí?
Proč stále chvěju se?
Nad hlavou mou když mračna táhnou,
za nimi bych chtěla—
nevím proč a kam.
Má touha jako moje větve
pne se věčně do dálky…
Tam ale k tomu domu toužím přede vším,
kam můj stín padá …
A tak mé srdce stále bolí
a stále kape z něho krev...
Jsou ptáci sladcí hosté,
na ruce moje ztuhlé sedají a zpívají...
snad by mě konejšili, kdyby ten květ,
ten krvavý, to srdce stále nebolelo mě...
Ach! … Jak z hluboka ta matka země dýše...
Jak z hluboka to ohvězděné nebe...
To divno je, já dřív nevěděla, že také dýšou!
Proč ale matka zem drží mě pevně tak?
Já myslila, když vítr zalomcoval mnou,
že snad mě porazí, že ruce moje zláme …
On však pouze listy oderval,
ty svadlé listy, které padaly jak moje slzy …
někdy... nevím kdy...
Pak napad' sníh a přišla dřímota,
ale to srdce stále krvácelo...
A přišla vesna, nové listy zas
a mladí ptáci s písní starou, věčnou
a vše se kolem měnilo...
Je smavě tak, a matka země dýše tak silně, plna něhy...
Ale moje srdce, květ krvavý,
to stále bolí, bolí, bolí... O, ó!...