Cestou

Je mír, je svatvečer, země zlatem vzplála.

Hle, v prachu přede mnou tkví dívčí stopa malá,

Jak vyšla z domova zde města na kraji.

A z dálky, z hluboka a dojímavě dlouze to duní

Ze zvonů jak o ztracené touze, achmury veliké

V mou duši padají.

Jdu tiše za stopou a ona v dál se tratí...

Jen v šeru červánky ty drahé sledy zlatí,

A zvony sténají jak srdce pod tíží.

A mně se zdá, když smutně v kov to buši,

Jak nědko vzdálený kvílel nad mou duší,

Ta stopa nikdy víc že s mou se nesblíží.