Notturno poslední

Co psal jsem vám, co ty mé písně byly?

To v podzimu tak padá lupení se stromu,

Který stárne, a jen chvíli sní o máji a slavném vzkříšení.

A jdete kolem... a pak vyhnete se...

Ty listy zvadlé jsou vám na obtíž...

Ó dítě, jděte, kam vás mládí nese!

Můj stroj je skácen, cesta prázdna již.

Já vím, je pozdě.

Jděte jarem, jarem, jarem!

A já jdu mlhou jeseně v svůj cíl.

Jen jednu hořkost cítím nad tím zmarem:

to úzkost, že jsem vám snad ublížil.

V mé duši vždycky budete tak žít:

tak divně krásná, neznámá a smavá...

A musí-li se cesty rozdělit,

vás volat zpátky nemám práva.

A nemohu se ani za vás bít:

svět viděl by v tom všední prohřešení.

Kdo dovede z těch davů pochopit,

Čím byla jste mi v pusté vřavě denní!

Mé světlo hasne...

Oči přivírám, v tmu vašich očí hoří paprsk žárný:

když ve snech jenom svítíte mým tmám,

ten krásný sen, ten nebyl přece marný.